Raja Ampat

Nadherné súostrovie na západ od pobrežia Novej Guiney, kde sme boli jediní turisti vôbec,

naposledy na našom ostrove videli bieleho 5 rokov dozadu, keď tam zablúdil francúz na jachte...

Môj spolucestovateľ a kamarát Dalibor Kupka napísal text a tak mi uľahčil robotu a celé to uvádzam, ako to naspísal:

Desítky, snad i stovky ostrovů nejrůznější velikosti. Některé zcela holé, písečné,

bez jakékoli přítomnosti člověka, jiné zase posety téměř neprostupnou vegetací

husté džungle, či ty přímo idylické ,s nádhernými plažemi zařízlími mírně do

pevniny, obývané povětšinou rybářskymi vesničkami, skrývajícími se ve stínu

kokosových palem. „Čtyři králové“, jak zni doslovný překlad jejich

indonésského jména „Raja Ampat“, se nachází severozápadně od ostrova Nová

Guinea v Indonézii. Právě tam směřovaly mé kroky na sklonku minulého roku.

Oproti akcím předešlým, jsem tuto absolvoval s kamarádem ze Slovenska, se

kterým jsem se seznámil v Austrálii, majícím za sebou Jižní Ameriku, velkou

část A'sie i Tichomoří, Rusko zná téměř nazpamět.

Výpravu jsme ale nezačali společně. Já odlétal z Evropy, když on se nacházel v

Thajsku s dalším kamarádem, který měl být třetím do party, a se kterým jsem

již jednu akci na Nové Guiney realizoval. Domluva tedy zněla „sejdeme se v

Jakartě“, hlavnim městě Indonézie, čítajícím více než 12 milionů obyvatel. Při

mém mezipřistání v Taipej na Tajwanu však přišlo první překvapení. Abych si

to čekání na přípoj do Indonézie zkrátil, využil jsem možnosti internetu přímo v

letištní hale a usedl k počítači. Strohá zpráva třetího do party však dávala tušit,

že při této výpravě bude tahat za nitky někdo jiný. „Jsem na letišti v Jakarte,

zamítli mi vstup do země, musím opustit zemi nejbližším letem. Aby toho

nebylo málo, tak mi … ztratili batoh“, znělo dále v emotivním vzkazu. Na závěr

přišla další pecka v podobe informace, že Michala, kamaráda Slováka, už

několik dní sužují velice intenzivní střevní potíže takovým způsobem, že je

téměř upoutám na lůžko a vše co si dovolí, je pravidelná návštěva toalety. Byli

jsme tři, tedˇ jsem téměř sám, napadlo mě. Ještě tak vědět, kde ten Michal v

Jakartě leží. Panika nebyla na místě, nicméně mi bylo líto Honzy, se kterým

jsem celou akci dlouho dopředu plánoval a který se na ni neskutečně těšil. Jeho

zbrusu nová harpuna, potápěcké ploutve a speciální rukavice na chytaní humrů,

se tak minou účinkem. Na závěr mě ve svém vzkazu ještě požádal o radu, kam

se má tedy vydat jinam, když Indonézie mu byla zapovezena.

Na letišti v Jakartě nemarním čas. Ignoruji veškeré nabídky taxikářů a řidičů

motorek, kteří se zde vždy na člověka slétnou jako osy. „Terimakasi, saya tida

tau, ma'af...“ opakuji téměř nepřetržitě. Znamena to: děkuji, nemám zájem,

nezlobte se... V nejbližší kavárně usedám opět k počítači, kde už na mě čeká

vzkaz od strádajícího kamaráda. ...ulice Jalan Jaksa, hotel Yusran... Domlouvám

cenu a za 100 000 rupií, asi $10 US odjíždím taxíkem do, necelou hodinu

vzdálené lokality uprostřed indonézské metropole. Pomalu se posouváme

vpřed. Nikde nekončící kolona aut, motorek, mikrobusů, tříkolek a do toho

všeho kličkující chodci. Bludiště mrakodrapů, muslimských mešit, luxusních

obchodů, ale i chudinských čtvrtí, lidi žijicích pod mostem, na ulici, či živících

se prostitucí. Taková je Jakarta, hlavní město Indonézie, věčně zahalené do

smogu. Nikde však nevidím typické bezdomovce, tak jak je znám třeba ze

Sydney. I ti, kteří přespávají na chodníku, vypadají na první pohled přijatelně,

bez zápachu, špíny či snahy žebrat o peníze. V Indonézii totiž panuje

neobyčejná solidarita. Význam rodiny je tam o hodne důležitější než v Evropě.

Všichni se navzájem podporují. Má-li jeden z rodiny práci, z jeho výdělku

profituje celá rodina.

Nachazím Michala. Je evidentně unaven a to nejen díky jeho zdravotním

potížím. Cestuje už přes půl roku v kuse. Má však pozitívní myšlení, což

dokazuje větou „hn'ačka prišla tak aj odídě“. Tím jen potvrzuje mé mínění o

něm, že je to člověk nehledající problémy tam kde nejsou. Po dvou dnech je

hn'ačka ta tam. Další den již přistáváme ve městě Sorong na severním pobřeží

Nové Guinee, výchozím bodu pro ostrovy Raja Ampat.

K našemu překvapení jsou všechny hotely ve městě plně obsazeny. Objíždíme

jeden za druhým na motorkách, které jsou zde nejčastějším dopravním

prostředkem. Až v osmém hotelu v pořadí máme štěstí. Nelíbí se nám však

cena. Pokoj má sice klimatizaci, televizi a nábytek, ale to jsou všechno věci, pro

nás absolutně nepotřebné. Vše co potřebujeme je postel s pokud možno čistým

prostěradlem, WC a klíč od dveří. Ostatní je nepotřebný luxus. De luxe tak

měníme za standart, za standartní cenu. Společné nášlapné WC je na chodbě a

slouží i jako koupelna. Místo sprchy je však, jako všude jinde v Indonézii, k

dispozici plastová naběračka. Tou se člověk jednoduše polévá vodou z jakéhosi

zděného zásobníku v rohu místnosti.

„Ojeeek“(ojdžeeek)... Kouzelne to slovicko. Okamžitě je u mě řidič motorky,

připraven dopravit mě kdekoli si zamanu. Se slovníkem v ruce míříme do

přístavu. „Kapal ke pulau Raja Ampat, ada?“ Ptam se, jestli existuje pravidelná

lodní doprava na zmíněné ostrovy. „Ada mister, ada, besok pagi“, zní kladná a

velice slibná odpověd znamenající, ano pane ano, zítra ráno. Hledím na

Michala, majícím stejně blažený úsměv jako já. Ani se nám nechce věřit, že to

může být pravda. To, co se zdálo být největší výzvou, se zdá být předem

vyřešeno. Uvidíme, nesud'me den před večerem. Jsme přece jen v Indonézii a ta

dovede byt někdy pěkně nevyzpytatelná. Odjíždíme na centrální tržnici, kde

kupujeme zásoby jídla. Pytel rýže, krabici instantních nudlových polévek,

sušené mléko, kakao, čaj, cukr, sůl, omáčku sojovou, ale i pálivou z čili

papriček. Když k tomu přidáme dary moře, kokosovou štávu a samotný kokos

coby sladkost, jídelníček bude úplný, říkáme si.

S velkým očekáváním dnu příštích, uleháváme pod své moskytiéry, sítím proti

komárům. Spánek je však přerušován pravidelným vzýváním mezuína k

modlidbě z nedaleké mešity. Malá ryba říkám si, ty velké nás teprve čekají.

Ráno jedeme zpět do přístavu, který je k našemu údivu liduprázny.

Nedorozumění, dezinformace, porucha lodi co tu už měla být? Hlavou se mi

honí řada myšlenek. Včerejší informace se nejspíše nezakládaly na pravdě.

Žádná lod tu není a hned tak nebude, nejsou tu žádní lidé. „Bapaaak“, dožaduji

se pozornosti člena posádky menší lodi a stejně jako včera, se snažím zjistit

možnosti dopravy ke „čtyřem králům“. Odkazuje nás na jiné místo v přístavu,

kde se nám dostává informace o lodi dnes večer v 19.00. Ze sedmi hodin se

nakonec stává hodin deset. To je ale úplně v pohodě. Jsme oba neskutečně rádi,

že tam nějaka lod vůbec pluje. Navíc si každý hovíme v posteli členu posádky,

kteří nám je s radostí na noc pronajali.

„Misteer, suda di sini“, huláká na mě člen posádky, že už jsme tady, na ostrově

Waigeo, kde má plavba končit. Je však příliš brzy ráno, je ještě tma, tak kam

bychom chodili. Počkáme až se rozední, shodujeme se s Michalem. Otáčím se

na lévy bok, když tu registruji pobyb lodi. Vyletím z kajuty na palubu, se

záměrem zjistit, proč lod nekotví. Jednoduše pluje dál... Jak se dovídáme, tak na

další, podstatně menší a vzdálenější ostrovy. Paráda, libujeme si. Nic lepšího si

nemůžeme přát. Při návštěvě kapitánské kajuty, kde se směle hrají karty, si

všímám námořní mapy. Je toto možné? Téměř nevěřím svým očím. Kompletní

detailní mapa ostrovů Raja Ampat, v níž je zaznamenán snad každý korálový

útes. Okamžite ji fotím a zároven' začínám uvažovat, kde lod opustit.

Absolvovat celou plavbu nebo se vylodit někde po trase? Mezitím už

vplouváme do jakési korálové úžiny. Samý ostrov, kam jen oko pohlédne.

Michal mi říká, že kapitán umí trošku anglicky. Právě připlouváme k ostrovu, z

něhož kapitán pochází, kde má svou rodinu. Ptáme se ho, kde je pro nás

nejvýhodnější lod' opustit a vytvořit si jakousi základnu pro výpravy na okolní

ostrovy s ohledem na kvalitu podmořského života. Odpověd' na sebe nenechává

dlouho čekat. „Di sini“ , znamena to, tady, na mém ostrově. Kapitán Hengky se

tak rozhodl předat velení na lodi svému zástupci a věnovat se nám, dvěma

bělochům, které zná sotva pár hodin. Sestupujeme na pevninu malebného

ostrůvku, který se tak pro nás, na několik přístích dnů, stává domovem i

základnou zároven'.

Okamžitě jsme obklopeni domorodci. Zdravíme se s nimi a to nejen

indonézsky, ale i způsobem, který funguje všude na světě, širokým úsměvem na

tváři. Následujeme kapitána, jehož rodina nám okamžitě pomáhá s batohy a

zásoby jídla. Ve svém domě nám vyčlenuje jednu místnost s postelí. Jelikož

spím rád na tvrdém podkladu, rád ji přenechávám Michalovi. Na holé zemi ale

spát nebudu. Hengky mi donesl tenčí matraci, úplný ideál. Zbývá jen roztáhnout

moskytiéru. Na spánek je však ještě hodně brzy.

Moře je pár kroků opodál a Hengky nás nabádá k obchůzce ostrova. Bereme

sebou i věci ke snorchlovaní. Peklo, říkáme si. Slunce palí takovou intenzitou,

že po pár munitách mizíme pod vodní hladinou. Nádherně zabarvené korály

nejrůznějších tvarů, mořské řasy, hvězdice, hejna ryb. Je až s podivem, že tak

blízko při pobřeží je tak živo. Po chvíli se nam zdá, že i ta voda je nějak moc

vyhřátá. Není divu, jsme téměř na rovníku.

K večeru se schazí téměř celá rozvětvená rodina. Hlavně teda muži, ti si sedají s

námi za stůl. Slavnostní večeře na uvítanou se skládá ze tří druhů pečených ryb

a vařené rýže. Dochází k diskusi, která se odehrává ve třech jazycích.

Anglickém, indonézském a po chvíli i jazyku ostrovů Raja Ampat. Rychle

zvládám asi 5 slovíček jejich nářečí, což je vždy nejlepší způsob, jak se kdekoli

spřátelit. Já však našel ještě lepší trumf. Láhev pravé, nefalšované domácí

slivovice. Puvodně měla sloužit coby dezinfekce, ted' se stává tmelem dvou

kultur. S radostí tak porušuji jednu ze svých zásad a ve 30' C si kolem 9 hodiny

večerní t'ukám skleničkou ohnivé vody.

„Suda, suda“, opakuje Hengky a dává nám tak najevo, že kánoj vyrobená z

vydlabaného stromu a opatřená bočnicemi z desek, čeká jen na nás.

Sebou toho moc nepotřebujeme. Nepromokavý batoh s fot'ákem a videokamerou,

dalekohled, krém proti spálení sluncem a láhev vody. Samozřejmostí jsou ploutve,

šnorchl a tzv. maska – brýle ke šnorchlování. Chystáme se na první vyplutí po okolí.

Přichystáni jsme uz sice byli jednou, ale pro poruchu motoru vyplouváme až ted'.

Vidět pevninu z vodní hladiny, to je pro me vždy zážitek. Jedna se vzdaluje, druhá

přibližuje, pozvolna měnící se horizont... Pak je tu ale ještě jedna pevnina, ta pod

vodou. Hlavně kvůli té jsme sem s Michalem přijeli. O korálovém bohatství těchto

ostrovů, se toho donedávna ještě moc nevědělo. Především proto jsou Raja Ampat

uchráněné nájezdu turistů až do dnešních dnů.

Lodník Alfons mírně mění směr plavby. Reaguje tak na Hengkyho pravou ruku, která

vysílá jasné signály kudy a kam, případně jakou rychlostí. Něco jako námořní řeč

beze slov. Na hladině, několik desítek metrů před námi, se dějí zajímavé věci.

Neskutečné hejno ryb čeří, jinak zcela klidnou hladinu. Skáčou jedna přes druhou.

Náš kapitán se jme vlasce na kusu dřeva, zatímco Alfons míří přesně do epicentra

dovádějících ryb. Já s Michalem jen mlčky přihlížíme. „Ikan“, volá Hengky. Ikan

znamená ryba a pro nás navíc vidinu skvělého sousta. Tun'ák střední velikosti,

naletěl na červenou třpitku a naštěstí pro nás, né jen jeden.

Nemít na hlavě klobouk, riskoval bych úpal. Slunce je tak intenzivní, že není nač

čekat.

Nasazujeme si ploutve a mizíme v prostoru věčného ticha. Jsme domluveni, že

Hengky s Alfonsem ještě zkusí štěstí na rybách, zatímco já s Michalem se

porozhlédneme po mořskem dně. To je od hladiny místy jen několik centimetrů

vzdálené, je totiž právě odliv. Voda je v usecích tak horká, že se stává nesnesitelnou.

Jedinné řešení je sestoupit trochu níž. Pomalu společně proplouváme vpřed.

Prohlížíme každou štěrbinu, občasně sestupujeme tak nízko, jak jen nám tlak v uších

dovolí. Směsice barev podmořského života je téměř neskutečná. Černě zbarvení

mořští ježci, mající bodliny dlouhe až 30 cm, tyrkysoví rejnoci, pasteloví humři. Do

toho hejna všemožných ryb, želvy, ale i respekt vzbuzující murény, občasní žraloci, či

naopak, na oko přitažlivé hvězdice. Vše podtrženo korálovou zahradou. Ano,

podmořskou zahradou plnou korálů. Michal na mě mává a prstem poukazuje na

skulinu ve skále. Humr slušné velikosti tam hledá své útočiště. Být tu ted' tak Honza

se svou speciální rukavicí na humry. Humr je jednou z nejlahodnejších mořských

pochoutek. Jak ho ale chytit? Michal to zkouší holou rukou. Humr má něco jako

detekční tykadla, kterýma reaguje na pohyb v jeho okolí. Navíc má na svém těle ostré výstupky.

Michal zaujímá plavební pozici lovce, já vše jistím v záloze. Dopadlo to tak, jak se dalo čekat.

Humr zmizel a Michal se napíchl na bodlinu ježka.

Nic příjemného. Setkání s ježkem už mám za sebou taky. Můj levý kotník vypadá, jako

bych právě podstoupil akupunkturu. Nezbývá nám jen věřit, že případné úlomky

bodlin nezačnou hnisat. To je obvykle začátek konce.

Triton, tak se zde říká velkým mušlím. Je jich tady opravdu mnoho. Nezřídka jsme ve

stádiu, že si vyloženě vybíráme, které si dáme na stranu a z těch pak uděláme

finálový výběr. Navíc jsem dostal zajímavou myšlenku. Všude kam se mihneme,

doprovazejí nás děti. Jsou hodně zvídavé, vše je zajímá, rády se fotí. Žádné z nich

sice neumí anglicky, nicméně naše schopnost domluvit se indonéssky je už obstojná.

Není tudíž problém jim vysvětlit, že za každou zajímavou mušli patřičných rozměrů

dostanou bonbón. Děti jsou nadšené a my jsme také spokojeni.

Sami se ale měníme v jakési hledače mušlí. Jsme jimi doslova posedlí.

Každý navštívený ostrov se snažíme kompletně obejít a prohledat.

V praxi to vypadá tak, že polovinu času se potápíme a polovinu hledáme mušle.

Michal dokonce říká, že jsme „ako smetiari“, protože se často hrabeme v naplaveninách,

vyvržených mořem na pevninu. Mě to spíš už případá, jako naše ůchylka.

Ale když ty mušle jsou tak nádherné...

Další parný den a s ním i neskutečná žízen'. Dal bych si kokos a to hned. To však

znamená vylézt na palmu a sundat si ho dolů. Hengky na to nemá fyzické

předpoklady, leze proto zákonitě Alfons. Michal je sice hodně vysoký, nicméně

palmy mají několik metrů a jelikož já mám rád výzvy, pak je to jasné. Řikám si, že

když může Alfons, můžu i já. Hledím na palmu snad 5 až 6 m vysokou a hlásím:“

pánové, tyto kokosy čekají na mě“. Bez reakce. Avšak jen do doby, než začínám

objímat palmu a plynule šplhat vzhůru. Kdepak české pivo, ale taková čerstvá

kokosová štáva, to je panečku osvěžení. K tomu na ohni právě opečený tun'ák a rýže

z hrnce, kterou jsme si vzali sebou. Co víc si přát? Nic, opravdu nic. Je to tu skutečně

jako v ráji. Hlady tu nikdo neumírá, ba právě naopak. Skvělejší jidlo něž z darů moře

snad ani neexistuje. A pritom je to tak jednoduché. Třeba při odlivu, to se jednoduše

posbírají mušle, které se upečou bud' přímo v ohni nebo na žhavém plechu, případně

osmahnou na oleji na pánvi s přídavkem pálivé čili omáčky. Pochoutkou jsou i

banány upravené hned několika způsoby. Bud' se jedná o banan v těstíčku,

či banán tence nakrájený a usmažený nebo jednoduše uvařený. V tomto případě se

používá banan ještě nezralý, zelený. Stává se pak obdobou bramboru.

Jednou se tak vracíme do vesnice a vidíme Hengkyho, jak něco děla ve stavení své

matky. Na zemi je mísa a v ní něco, co lze jen velmi težce popsat. Vypadá to jako

různobarevná hmota neznámého původu smíchaná se slizem a slinami.

Doslova a do pismene. S Michalem na to nevěřícně hledíme a tváře se nám kaboní,

né zrovna pozitivními grimasy. No, aspon' že to nesmrdí. „Apa ini“, ptáme se, co to je.

I když nám Hengky anglicky většinou rozumí, pokud umíme, snažíme se komunikovat

v jeho jazyku. Hengkyho blažený úsměv, ten má ostatně pořád, je následován ponorem

jeho ruky do oné záhady. Nejedná se o nic jiného, nez o útroby několika velkých mušlí,

kterých jsou na dně mořském spousty. Jsou to ty nádherně vypadající, obvykle bíle škeble,

které se při podezdření na nebezpečí okamžitě uzavřou. Michal je gurmán a já zase na výzvy...

Máme tudiž zájem okusit tuto, specialitu na večeři. Já jen doufám, že nám ještě zbyla nějaká

čili omáčka. Naše paní domácí nejdříve vše krájí na malé kostičky. Na ohni z vysušených

kokosových půlek se mezitím rozpaluje panev. Tu zvlčuje notnou dávkou kokosového oleje.

Sůl zde nemají, máme ji však my. Koření, až na čili papričky, zde nemají žádné.

Obecně mám za to, že obsahem takové mušle musí být jeden silný sval, který neustále pracuje.

Jsem tak připraven na to, že budu mít k večeři lepší verzi letecké gumy. Nejsem daleko od pravdy.

Hodně žvýkání a několik velkých polknutí. Jen doufám, že budu mít klidný spánek.

Občas nám s Michalem hlavama probleskne myšlenka, že bychom mohli alespon'

jednu noc strávit sami na opuštěném ostrově. Těch je tady všude kolem dostatek.

Tyto ostrovy jsou opuštěné proto, protože tam prostě lidé z nějakého důvodu nechtějí

bydlet. Bud' je tam hodně komárů nebo tam nejsou kokosové palmy nebo postrádají

písečnou pláž, případně jsou pravidelně znečišt'ovány naplaveninami z ostrovů

obydlených. Pro jednu noc nám ale takovéto nedostatky nevadí. Jsme zrovna na

krásném místě. Hengky navíc hovoří o nějaké velké rybě, takže by mohla být i dobrá

„rybačka“, jak říká Michal. Jako obvykle už máme za sebou několik hodin

stravených v moři,. Mame tak čas věnovat se naší úchylce, hledání mušlí. Michal jde

napřed, já s kamerou v ruce trošku zaostávám. Zase nějaká naplavenina, říkám si.

Asi kus palmy, potažený chaluhami. Už se téměř chystám, plynule projít skrze vyplavené

chaluhy, určitě něco zajímavého skrývají, když tu v posledním okamžiku ucukávám bosou

nohou zpět. Mračna much a neskutečný zápach. Michal s tričkem na tváři, přestal téměř dýchat.

Obcházím záhadný objekt a zjišt'uji, že se nejedná o nic jiného, než o hlavu vyplavené velryby!

Kolem se povalují kosti a spousta obratlů. Hlava je však ještě z větší části nerozložená.

Tak to je asi ona, ta „velká ryba“, o které Hengky hovořil. Celkem mě udivuje, že se velryby

vyskytují i v těchto koralových končinách.

Nakonec si ale říkám proč ne, když se mohla před časem jedna vyskytnou i v přístavu v Sydney,

kde navíc i porodila mládě... Počasí se ale začíná rapidně měnit. Přibývá mračen, které bych tu

skutečně nečekal. S nimi přichází i vítr, který však nabývá na intenzitě. Zrovna ted', když jsme

tu u břehu našli zajímavý přístřešek, který patrně slouží jako úkryt před sluncem, případně deštěm.

Nám by se náramně hodil k přenocování, ale vlny už jsou natolik velké, že přístřešek pozbývá svého

puvodního poslaní a nám nezbývá nic jiného, než se vrátit zpět na naši základnu na Hengkyho ostrově.

Teplota výrazně klesla, začíná se blýskat. To je nám však jedno. Jedná se pouze o jednu z několika podob

přírody, nikoli tu horší. Tropický déšt' mísící se s vlnami rozbouřeného moře nás pozvolna smáčí. Kokosové

palmy vlají po větru, blesk za bleskem mizí v hlubinách moře. Raja Ampat nám ukazují svou druhou tvář.

Následující den jen jako vyměněn. Jen zdejší, naplaveninami znečištěná pláž, nese

stopy včerejšího dění. Nejsou to však jen naplaveniny. Toto místo se částečně používá i jako WC.

Né každá rodina má svůj záchod. Pak to jednoduše řeší využitím

mořských vln, které plní roli splachovacího zařízení. Škoda, že si nevytýčí určitý

úsek, ale jdou si kde se jím zrovna „zachce“. To však naštěstí není případ rodiny u níž bydlíme.

Tam si užívám komfortních „šlapek“ v betonové podlaze, pěkně v soukromí za zavřenými dveřmi.

Za to se ale nemohu spoléhnout na pomoc vln. Ke spláchnutí mi tak slouží voda z kbelíku,

nabraná ze studny. Domorodci samozřejmě nepoužívají toaletní papír, ani žádný jiný, ale svou levou ruku.

Pravou používají při jídle či k pozdravu s druhým. Levou tak zásadně pro svou vlastní hygienu.

Vedle kanoje s motorem, se místy a především na kratší trasy používá i kanoj na ruční pohon.

To jsme se jednou, jako ostatně každý den, vydali na novou lokalitu na moře.

Klasická domluva, kdy Hengky s Alfonsem budou na moři chytat ryby a já s

Michalem budeme šnorchlovat určitým směrem. V případě potřeby dáme znamení

rukama a budeme vyzvednuti. Tentokrát jsme se potápěli v obzvlaště teplem, řekl

bych přímo horkém úseku. Čím více jsme se přibližovali k pevnině, tím vyšší byla

teplota vody. Navíc dno se měnilo v písečné, hustě zarostlé dlouholistými rostlinami.

Raději jsme proto zvolili vystoupení na břeh. Naše kanoj s posadkou však nikde.

Přesně jak se říká, ani vidu ani slechu. Nevadí, obejdeme ostrov a mrkneme se na

mušle, řekli si. Všechno v pohodě až do doby, kdy nás začala přepadat žízen', kterou

však nebylo čím uhasit. Vodu jsme sebou neměli a palma nikde ani jedna. Těžko

tuhle situaci řešit. Byl navíc příliv, po plaži moc jít nešlo, kráčeli jsme tudíž částečně

vnitrozemím. V rukou ploutve, šnorchl a brýle, na jazyku suchou slinu. Marně jsme

vyhlíželi byt' jen jedinou kokosovou palmu. Spatřili jsme však ženu, která na tento

opuštěný ostrov připlula společně se svým synem, pro dřevo na otop. To byla naše

záchrana. Pomohli jsme jim s nakládáním dřeva a po chvíli společně s nimi vypluli

směrem na jejich ostrov. Abychom alespon' trošku splatili jejich pomoc, beru jedno z

padel do svých rukou a pádloval jsem taky. Neměli jsme sebou sice žádné peníze,

Hengky byl stále nezvěstný, to však nebyl problem. Na břehu jsme šli rovnou do

obchodu. Spíše obchůdku, kde si lidé mužou koupit skutečně jen zákládní věci, jako

jsou sirky, mýdlo, nealko a pivo v plechovce, sušenky, mléko v konzerve, cukr atd.

Přivítál nás obchodník, pochazející z ostrova Sulawesi. Dali jsme se hezky do řeči,

ale hlavně do pití a do sušenek. Nejdříve jsme ale poukazali na to, ze zaplatíme,

až se shledáme a naší posadkou. Odpovědí nám bylo slovíčko „mantap“, což není nic

jiného, než slengová podoba našeho „v pohodě, žádný problém“. Ba co víc, dostali

jsme každý plechovku pití zdarma...

Nadešel poslední den našeho pobytu v Hengkyho rodině. Loučíme se nejen s jeho

příbuznými, ale i s celou vesnicí, celým ostrovem. Dětem rozdáváme poslední

bonbóny, pro vetšinu z nich poslední na dlouhou dobu. Děti zde ale určitě nestrádají.

Nemají sice téměř nic z toho, co mají děti v Česku, přesto si myslim, že jim může

leckteré naše dítě jen tiše závidět. Vždyt' pláž je pro ně hřištěm, korálový ostrov v

neskutečně čistém moři domovem a milující rodiče jejich bezpečným zazemím.

Mávají nám všichni a navíc dodavají „sampaj jumpa“, nashledanou... Zřídka kdy se

vracím na stejné místo, ale na tento ostrůvek, bych se jednou určitě rád vrátil.

Tím však naše mise ještě nekončí. Po trase k místu, kde se nalodíme na velkou lod'

směřující k pevnině Nové Guinee, ještě absolvujeme několik zastávek. Jednou z nich

je i lokalita s víkendovým sídlem Ahmeda, se kterým jsme se seznámili před časem.

Pozval nás k němu na Rajky, vzácné to ptáky, žijící zrovna v jungli nedaleko jeho

příbytku.

Ted' jsme však ještě na kánoji a Hengky opět hlásá něco o velké rybě. Kolem skotačí

hejno delfínů, tak si říkám, asi delfín. K mému překvapení se však jedná o jinou sortu

ryby. O velrybu!!! Z nenadání se před námi vynořila, doslova tvaři v tvář a s ladností

sobě vlastní, vyfoukla vodotrysk vody do vzduchu. Krve by se ve mě nedořezal.

Okamžitě však mizí pod hladinou a já s Michalem dáváme jasné pokyny změnit směr

plavby. Nic nás ted' nezajímá víc, než ta „velká ryba“. Alfons manévruje, jde téměř

do smyku, ve snaze vrátit se tam, kde jsme velrybu prvně spatřili. Ona se však

objevuje úplně někde jinde a opět mizí pod hladinou. Cítím neskutečnou radost. Až

mi to připadá téměř symbolické, jakoby se s námi prišla rozloučit. Ona se však

vynořuje potřetí. To už ale na nic nečekám. Vrhám se za ní do hlubin věčného ticha,

Michal mě následuje a Hengky se chytá za hlavu...